Deprese duše i těla aneb Hejkal 21. století

V několik příšpěvcích bych se rád zamyslel na lidskou myslí a dal ji do kontextu s dalšími faktory naši společnosti nebo námi samými. Abych nemusel vkládat jeden mnoha stránkový dokument, který odrazuje od čtení jenom svým rozsahem (zejména na bloku), rozdělil jsem ho na několik čtenářsky přívětivějších částí, které na sebe budou navazovat. Budu rád, když k těmto myšlenkám vyjádříte - pozitivně i negativně. V této oblasti totiž, dle mého názoru, předsatvuje jakákoliv diskuze, plus.   

DEPRESE DUŠE I TĚLA, ANEB HEJKAL 21. STOLETÍ

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že se nám ze všech stran podbízí myšlena - ŽIJ JEDNODUŠE! Uspokoj své potřeby rychle, uspokoj je jednoduše a hlavně... Nad ničím moc nepřemýšlej a nepátrej. Přesně ta myšlenka, která nás tak bavila ve známém českém filmu.

Žijeme ve 21. století, a většina lidí si dle mého názoru stále myslí, že důkazem zdraví je, že nás nic nebolí. Být nemocný znamená, kašlat, mít špatnou pleť, alergii… Ano, to nemoci bezesporu jsou. Naše tělo nám dává hmatatelný důkaz, že je něco špatně. Ale jsou to pouze nemoci fyzické?

Nemoci psychické zůstávají v dnešní době zakládající si na vědeckých poznatcích, pokročilém školství, zdravotnictví, někde v pozadí. Lidé o nich nemluví. Konverzace o nich neprobíhá stylem: „Čau jak, je?“ „Ale, máme zlomenou ruku…“. Dovedete si představit, že někoho potkáte a konverzace bude probíhat: „Čau, jak je?“ „Ale, mám teď nějaké problémy, musím brát antidepresiva…“  Já tedy ne. Naopak, tváříme se, jako by vůbec nebyly. Neexistovaly. Úporně se snažíme vytěsnit je z vědomí.

Dokážu pochopit, že lidé ve 14. století věřili, že když se v lese ozvalo zaječení, domnívali se, že je to hejkal. Nedokázali si to nijak vysvětlit a řešení problému si tedy zjednodušili – vyřešili ho tak, že ho označili za hejkala. Ale ve 21. století? Lidská psychika a její nemoci jsou poměrně dobře zmapovány, není to neznámý zvuk v lese…. A přece, nemoci duše jsou pro nás pořád tím hejkalem. Máme z něho strach, neradi o něm mluvíme. Je to totiž strašlivý lesní přízrak.       

A přitom psychika je pro člověka zcela ztěžejní. Pokud jí a její nemoci budeme považovat za pohádkovou bytost, příšeru z jezerní kotliny, pravděpodobně se nikdy nikam neposuneme. Zůstaneme omezeni jako jednotlivec, protože nebudeme chápat výraznou část sebe sama, tak i společnost jako celek. Protože pokud se jednotlivci domnívají, že psychika je nevyzpytatelný hejkal, těžko doufat v celospolečenský rozkvět. Ten je možný pouze se svobodnou myslí.  

Příště: MYSL A TĚLO JEDNO JSOU